Jak se pracuje v IQhub?

Myslíme si, že firemní prostředí by měli představovat lidé, kteří v ní reálně pracují, ne placená marketingová agentura. Proto jsme poprosili Lenku, aby vám společnost IQhub přiblížila. 

Ačkoliv většina headhunterů a personalistů má pocit, že lidi chodí do práce, protože je to ta nejzábavnější věc na světě, tak pro většinu lidí zůstává práce prostě způsob, jak vydělat prachy na nájem, jídlo a to, co nás opravdu zajímá. Ať už je to cokoliv. Pravdou ale taky zůstává, že je lepší a horší práce. Lepší a horší šéf. A že každýho baví něco jinýho. Díkybohu. A tak se všichni snažíme najít takovou práci, která nám zajistí určitý životní standard, a navíc v nás nevyvolává chuť si hned po probuzení prostřelit koleno.

A jak je to v IQhub?

Nejsme velká společnost, vlastně jsme spíš malá společnost. Všichni se známe jménem, všichni si tykáme a všichni si děláme nekorektní srandu ze slovenských kolegů (i oni sami, tak hned nehledejte vidle). A když zvedneme hlavu od projektů, klávesnic a obrazovek, tak společně slavíme narozeniny, a taky narození dětí, promítáme filmy, chodíme na pívo, dohadujeme se nad tím, jakou kávu objednáme, kam půjdeme na oběd a kdo je větší jouda. Někteří společně dokonce sportují.

V podstatě to funguje jako v takové větší poslepované a lehce dysfunkční rodině. Takže víte, že jeden rád běhá a žije zdravě; druhý je pan someliér, a ví kde sehnat nejlepší chlast v poměru cena/výkon/a dokonce i kvalita; další nepije vůbec a je to velký ekolog; tamten vykládá vtipy a vždycky nadává, když mu zadám "neproveditelný" úkol, ale za hodinu už to má vymyšlený; recepční je krásná, mladá potetovaná holka, ale ten pravej rebel je teprve její šéfová; a že nejvyšší šéf je sice vizionář, ale taky od nás musel dostat budík, protože ještě nikdy nikam nepřišel včas. A já stoprocentně vím, že když se všichni tito lidi potkají v kuchyňce naproti mýmu kanclu, tak si radši zavřu dveře.

Má to ale i svoje výhody

Díky tomu, že nejsme největší a máme prostor se poznat, se pozice každého z nás v průběhu času vyvíjí, mění, přesouvá a kolikrát nabírá úplně nový směr. Tak kupříkladu ve mně byl rozpoznán, do té doby úplně skrytý talent, činit lidi šťastnými, a proto jsem byla neoficiálně jmenována takzvanou happiness manažerkou. Co vám budu povídat, ze začátku jsem se k tomu stavěla lehce nedůvěřivě. Říkala jsem si, že je to zas nějaký nový výraz pro sexuální pracovnici. S jistou sebereflexí jsem ale musela uznat, že to by tuto pozici nedali mně, přece jen tu máme i lepší "řezivo". Takže k mé běžné pracovní náplni ještě pozoruju tady to hemžení, abych věděla, komu čím udělat na narozeniny radost, kdo potřebuje píchnout s karmou nebo si zanadávat u píva.

Co se týče práce...

Nenudíme se. A myslím, že ostatní taky ne, to bych je musela hned udělat šťastnými a něco jim přidat. Dělám na několika projektech, takže můj den je vzdálen tomu být jednotvárný. Například díky našemu produktu Futbalito, což je software pro malý fotbal, jsem dokonce měla šanci proniknout do světa kopaček. A když myslím do světa, tak myslím opravdu do světa – člověk si tu užije i nějakých těch pracovních cest, pokud chce. Pro ty, co mají rádi fotbal, hostesky a vývojařinu, je to dream job. Já to vnímám jako sociologickou studii.

Co z toho vyplívá?

Nebudu vám lhát, je to práce. Musím každý ráno vstát a jít do kladívka, i když bych se radši válela u bazénu. Ale možná je to dost blízké mé ideální práci. Pokud nepotřebujete k životu přesně nastavený režim á la v 8 píchám příchod a v 16:30 odchod, pokud se nehroutíte při každé krizové situaci, pokud vám vyhovuje, že vás každej den nasere někdo jinej, pokud vám nevadí sedět v kanclu a pokud vám nevadí se z kanclu občas zvednout, tak je to možná blízké i vaší ideální práci.